Kronika (převážně nevážně) - 2016
Začátek roku 2016 jsme si zpestřili návštěvó plesů v Dabořicách a Násedlovicách, kde jsme se ukázali po boku děcek z króžku, kerý tady předtancovávaly besedu, a taky sme se zúčastnili domácích ostatků.
Né enom zpěvem a slopáním živé je člověk, aj vzdělávat se občas musí a tož sme s chlapama na začátku března podnikli exkurzu do Mikulčic do tých vykopávek. Měli sme objednané autobus, tož sme řekli aj chlapom z Ostrovánek a Věteřova ať se jedó vzdělávat s nama. Co ale čert nechtěl - majitel té kvelbené "vykopávky" (pan Koneček), měl neenom dobrý víno, ale aj hrál na cimbál, tož dobré úmysl dopadl tak jak dycky a už sme se z tama nehnuli. No co, šak to Slovanský hradiště možeme zdolat příště, aspoň budeme mět další záminku "si vyrazit". Výjezdního zasedání se účastnil aj věterské pan falář Baxant, takže to byl vélet ve vší počestnosti :). Ceníme si teho o to víc, že se tato událosť odehrála v době pústu. Šak na to pan falář při nedělní bohoslužbě aj zpomněl, dyž za oltářem kázal: "Dnes máme 4. postní neděli, ke které se váže růžová barva. V duchu této liturgie jsem včera podnikl s chlapy z Lovčic a Věteřova návštěvu sklípku v Mikulčičích, kde jsme pili víno bílé i červené. A jak dobře víte, po smíchání barvy bílé a červené dostaneme právě barvu růžovou.".
Koncem dubna sme se chystali do Želetic na setkání sborů. Vypadalo to na velice pohodovó akcu, enom dyby ju jak na sviňu nezkomplikovaly dvě událostě. Varovat nás mělo už to, že se akca měla konat 23.4. v 5 hodin. První z komplikací zavinil náš vinař, keré nám snáď od začátku našeho sboru chce naplánovat nejakó pořádnó degustacu vín, abysme věděli jak takový vína chutnajó a eště víc se utvrdili v tem, že to co nám podává on by se na takovó degustacu mohlo dostat enom zázrakem srovnatelným s neposkvrněným početím panny Marie. Naplánoval teda, že na mléně v Bukovanech je super profi košt a že tam musíme jet s něm. Ve hře byly dvě varianty - pojedeme tam s něm a budeme mět od něho chvilku klid, nebo ho tam necháme jet samotnýho a možeme se s jeho účinkováním v Želeticách rozlóčit. Druhó komplikacó bylo to, že se deň před akcó našemu členovi z Želetic - Honzovi - narodila cérka Anička a ten se rozhodl, že dyž už chlapi z Želeckýho sboru šecko tak pěkně naplánovali a nachystali, že by mohl vcelku bez práce akce využit aj pro zapijání malé. Pokud byste na základě této kombinace očekávali klidné průběh akce, museli byste byt buď velké optimista, abstinent, nebo negdo kdo se láduje solidní dávkó prášků proti depresám. Po náščevě bukovanskýho mléna, kde sme si udělali solidní startovní pozicu sme se přesunuli do Želetic, kde sme hned při vstupu nasáli nekolik gořalek - to pré aby se domácí ujistili, že im tam nebudeme dělat ostudu za střízliva. Hlavní program sme nakonec zvládli bez zaváhání a na dalším průběhu akce sme téměř excelovali. To ostatně dokazuje text zprávy, keró mně poslal Honza, dyž sem nekolik dní po akci děkoval chlapom za účast a za to, že sme v Želeticích opět zanechali stopu: "Zdravím uměleckého vedoucího mužského pěveckého sboru z historicky významné obce, která dodržuje tradice našich předků a podle těchto tradic žije i v nynější moderní době. Bylo nám ctí vás uvítat na našem skromném odpoledním zpívání. Písně ve vašem nastudování zněly úchvatně a našly si zajisté cestu k nejednomu srdci. Mistře prosím poděkujte všem Vašim svěřencům též za účast na zapití mé dcery Aničky! Ps. stopa kterou zanechal Olin byla umyta deštěm!".
O měsíc poslíš sme vystópili na 10. výročí vzniku mužského sboru ze Strážovic a koncem května pak eště na oslavě třicetin Pavla ze Želetic, kde sme se kromě zpěvu a pití bavili aj tem, že sme si zkóšeli udělat z párty stanů obrovský draky a doletět s něma na druhó stranu želeckýho fotbalovýho hřišťa. Aj kvůli temu, že sme dobře rostení sme nakonec větru, dešti poručili.
Na začátku června sme přijali pozvání Tondy Vrby a jeli sme zazpívat na kosení do Nové Lhoty. Dybyste negdo nevěděli, jedná se o horňáckó dědinu, kerá se o prsa, stejně jak Lovčice, vlezla do okresu Hodonín (Nová Lhota vlastně aj na Moravu :) ) a je to vůbec névzdáleněší dědina, do keré se od nás dá v rámci okresu docestovat. Sraz na akcu sme měli v 5.30 ráno, což pro nás néni žádná neznámá - občas se v tuto hodinu teprv rozcházáme z pátečních zkóšek. Vzdálenosť mezi obóma dědinama ilustruje aji trochu černá příhoda, kerá se ten deň stala. Dyž sme vyjižďali z Lovčic, hlásili v rádiu že slavné boxer Muhammad Ali je v nemocnici v těžkým stavu, ale že néni v bezprostředním ohrožení života. Než sme do Nové Lhoty dojeli, slavné boxer umřel. Akca vyžadovala kromě picí aj fyzickó zdatnosť. Enom vydrápat se do teho kopca dalo nekerém slušně pod nohy a to nemluvím o tých keří se jali kosit v netradičním stylu - totiž s kosó v rukách.
V červnu sme se pak eště zúčastnili zpívání s beranem ve Vacenovicách.
Zpívat ve sboru to néni enom o tem nekde dojet, zazpívat dvě písničky, vyslopat šecko víno, polóbat se s babama, vzít tři až pět sedmiček na cestu a jet dom (=pokračovat k Oldovi do sklepa). Málokdo si dovede představit, jaký nástrahy na každýho amatérskýho zpěváka číhajó. Jednému z nás bylo ten rok málo vystupovat enom s nama a tož si řekl že zajede do té Prahy a vyzkóšá si svět velkýho šóbyznisu (viz video toť) [dyby náhodó za sto let nebylo video k dispozici doplním, že se jednalo o klip Konta bariéry, kde vystupovali mmj. Ivana Chýlková, Dagmar Pecková, Jitka Molavcová, Jiří Lábus, Richard Tesařík, Ondřej Hejma, Michal Malátný, Jan Potměšil]. My sme ale lidi vcelku chápaví, ani mu to moc nevyčítáme, hlavně dyž nám bude odváďat nejaký to procento ze zisku za to, že sme jeho kariéru nastartovali. Dófám, že nekdy dovalí nekeho z tých velkých zpěváků na zkóšku, ať oprubujeme esi by jim kromě zpívání šla aji ta naša moravská "přidaná hodnota" 
V červencu sme už tradičně uspořádali další, tentokrát půlkulatý Posezení u cimbálu. Po loňskéch zkušenosťách kdy se víno vypařilo jak dycky na páteční zkóšce, sme trochu víc zapracovali na zhánění vzorků, keréch se nám podařilo zehnat 360. Podle počtu zúčastněnéch sború by se dalo usuzovat, že sme zapracovali aji na temto, ale toto číslo vznilo spíš chybó v komunikaci, kdy mně sbory účast nepotvrzovaly, ale na druhó stranu s ňo počítaly. Já sem domlóval sbory furt dál, aby nás bylo aspoň osum a tak se nakonec stalo, že nás bylo jedenást - kromě nás eště ženský sbory z Šardic, Dambořic, Bukovan a mužský sbory z Věteřova, Vacenovic (od Lip), Želetic, Nětčic, Dambořic, Rohatca a sbor Chotár z horňácka, keré společně s hudeckó muzikó Kubíci sklidili névěčí ovace. Akcu tento rok doprovázela Vacenovská cimbálová muzika. Na této akci sme poprvé vystupovali v novéch vysívanéch košulách, kerý Peťa Selucké dovezl od švadleny asi půl hodiny před začátkem akce.
Na začátku září sme si folklórní akce spestřili další svícó v temto roce - Vojty Šindelářa a Jany Konečné. Při zpívání u zavřenéch dveří nám tak ze pět lidí řeklo, že ten náš zpěv je paráda a že příště idó na svícu s nama. Tož sme jim řekli, že klidně, ale že s nama musijó chodit aspoň ze dva měsíce na zkóšky a najednó si každé zpomněl, že musí vlastně eště sklízat erteple, připravit dřevo na zimu a že už dva roky slibuje manželce dotáhnót kohótek v kuchyni a že teda néspíš nebude mět čas. Já nevím co koluje dědinó za historky, ale my na zkóškách kromě našich vnitřních orgánů (hlasivky) nikeho netrápíme :)
V září sme pak byli zpívat eště v Rohatcu, kde měli venkovní premiéru naše nový košule. A zpívalo se nám v nich tak dobře, že dávno po tem, co už všichni přespoláci byli dávno doma, my sme se eště s domácíma bratřili u pohárků. No a aby teho nebylo málo, tož sme se kolem půlnoci po cestě dom stavili v Krumvířu na odehrávce hodů, kde sme si dali aji marš. Do dějin se ale zapíše hlavně náš nástup na kulturák, kdy sme si vézli víno, kerý sme dostali v Rohatcu. Chránili sme ho jak oko v hlavě, abysme tam nedojeli s prázdnó. To víno bylo v takových tech papírových krabicách s uchem a jak v tem to víno už nejakó dobu stálo, tož ty papírový krabice trochu navhly. No a jak sme vystópali tých dvacet schodú a ocitli se za dveřama kulturáku, tož zrovna jak na sviňu si to jedno ucho řeklo, že se rozerve, flaša vylítla na zem a rozbila se. "Eště že se nerozbilo to červený", říká Tasa. "Prásk" a urvalo se aji to druhý. Tož sme místo očekávanýho uznání, že sme dorazili z velké dálky dostali smeták a lopatku a přepucovali vestibul krumvířskýho kulturáku.
Koncem září sme už tradičně zavítali na hody do Ostrovánek. V předchozím roku sme jeli na jedné kobyle, tento rok sme měli pod prdeló pět a půl koňa Olinové variny. To že táto zažila už lepší časy bylo poznat hlavně z teho že sme věčinu času museli šmatlat po svojech a do Ostrovánek sme dorazili s půlhodinovým spožděním. Z této akce sem odjížďal na svajbu do jižních Čech a tož sem nebyl u teho dyž Olin při návratu do Lovčic nechal nazdobenó varinu v mezi "pod amerikama", keró tam druhé deň nevěřícně očumovali aji policajti. Olin tóto událosť velice stručně okomentoval slovama "No co tož jedu do zatáčky, točím, točím a najednó zatáčka skončila a já furt točím.". V Ostrovánkách dělal stárka lovečák Luboš Jedovnické a tož sme hody kromě pátečního stavjení máje podpořili aji v sobotním programu.
Pán Bůh to tak věčinó zařídí, že stejné víkend, jak só hody v Ostrovánkách, děláme spolem s Věteřákama Setkání u Végrovýho kříža. Teho dňa vyšlo nádherný počasí a tož se zešlo z obóch dědin fúra lidí a všecí dohromady sme si užili poslední zářijovó nedělu.
V říjnu sme si střihli další domácí hody a v listopadu sme pak byli zvaní na zabijačku do Věteřova. A protože táto vyšla na svátek, tož sme se kromě debužírování účastnili aji samotné přípravy zabíjačky. Další rok dyž sem psal, esi máme dojet zase pomoct s prasetem, mně bylo taktně naznačeno, že se akca našó přítomnosťó trošku zvrhla a že se Věteřáci nechajó děkovat, ale že bude lepší, dyž tentokrát ostaneme doma.
Koncem listopadu sme se účastnili eště našeho domcího jarmaku. O rok spíš sme měli velké úspěch se škvarkama a tak sme se rozhodli že to zopakujeme. Dělat škvarky přímo na jarmarku mělo svoje kózlo, ale byli sme z teho všecí zhuntovaní jak neboščík nad hrobem, tož sme se pro tento rok rozhodli, že škvarky uděláme o deň spíš. Objednali sme asi metrák sádla a od pátečního odpoledňa sme topili pod kotlem a vypóščali sádlo z té nebohé svině. Prvrních deset litrů svařáku "na okoštování" bylo vypitéch, ale škvarky furt né a né dojit. To samý se opakovalo u druhýho aj třetího kotla a tak sme to zhodnotili tak, že chyba néspíš nebude v nás a že tá sviňa měla asi smutné život a že dovíčem ju krmili. Vašek si vzal ty tučný škvarky dom, že ich zkusí eště druhé deň trochu dodělat v tróbě. Dyž sme druhé deň viděli jeho marné výraz, na výsledek sme se ani nemuseli ptat. Škvarky byly vypuščený tak dokonale že z nich zbylo asi pět kilo šrotu. Lidi se ale na škvarky asi dost těšili, protože během hodiny byl aj tento šrot v prachu. Asi tak dva měsíce před jarmarkem vymyslel náš chemik, že bysme mohli na jídlo dělat tortile. Ja tortile šak to by bylo neco inačího, speciálního, akorát to dá dosť práce. Tož ale dyž se k temu nabídl, nechali sme ho v tem. Až už byly nakópený šecky ingredience, nechal se ten pazgřivec slyšet - "já to dělat nebudu, šak já mám na starosti svařák" a tož sme se tehoto výbornýho výmyslu museli chopit já s Norbecem. Ze začátku došli šecí lidi na jarmark eště vykrmení od oběda a během první hodiny sem prodal asi tři tortile a to všecky našemu Karlovi, keré je névěčí fajnškmekr co se týče jídla u nás ve sboru. Nemusí to jídlo byt ani dobrý, hlavně že je ho hodně. Tož on si ty tortile nechal udělat a chodil mezi liďama žral ty tortile, mlaskal u teho jak sviňa s hlavó v kýblu se zbytkama ze včerejška a podprahově tak útočil na chudáky lidi, kerým postupně začalo trávit. Tak jak jsme ze začátku neměli co dělat, na koncu sme se s tortilama nezastavili. Ono dyž se vydatně pije, dycky se dostaví hlad a na jarmarku se hlavně pije. A obdivujó adventní věnce. Ale né tak moc jako to pití. Důkazem teho ať je to, že posledních deset tortilí sme dělali bez masa, kerý došlo a lidi to stejně kupovali. To by se im za střízliva ináč krótil pajšl jest tortile enom se zeleninó. K temu jarmaku eště poslední věc. V névěčím náporu dolítl starosta, že se po jarmarku prochází kontrola z ČOIky a kontrólujó papíry, potravniářský průkaze a tak. K našemu stánku se naštěstí nedostali, protože dyby jo, myslím by nám zabavili aji průkazky do knihovny. Né že bysme měli neco v nepořádku, ale nevím esi by pochopili, že tých pět litrů rumu máme opravdu na ovoňání svařáku.
Protože teho máme každoročně na konci roku málo, rozhodli sme si eště přidat a zkusili sme deň před štědrým dněm zorganizovat Setkání u Vánočníh stromu. Chtěli sme tak navázat na předchozí akce, kerý pořádali Habřéci a kerý mělo svoje kózlo. Navařili sme svařáku, nachystali cukroví a koledy a s lidma keří dorazili sme šecko vyzpívali, snědli aj vypili. Nekeří nám eště na Štěpána děkovali jak krásné zážitek to byl, akorát že málem u nich byly vánoce bez stromečku, protože tatínek se na akci nazdobil tak, že na stromek už skoro nic nezbylo.
Protože teho máme každoročně na konci.... počkat tak začínal předchozí odstavec. No prostě sme nevyřádění a máme rádi tradice a tak sme si eště vymysleli, že bysme mohli chodit po Štěpánovi. Spíš sem to teda vymyslel já šestadvacátýho ráno a každýho ze zboru sem obvolal, že esi pude. Nikemu se nechtělo a všecí mně taktně naznačili kam bych se měl odebrat. Tož sem ich po chvíli obvolal eště jednó a všeckém sem namluvíl, že všecí ostatní idó a že přece nebude jediné kdo bude sedět doma na prdeli. Tak se stalo, že nás šlo šest a to eště Peťa nemohl, protože bylo fakt škaredě a eště sme měli za pár dní zpívat v kostele. Obešli sme pár baráku a hospodu aji s barem a udělali nekoli lidí veseléších. A samozřejmě aji sebe.
<< 2015
Rychlý kontakt
Další kontakty